Našly jsme batoh!

Po půl roce, byl na stejném místě. To místo se jmenuje auto.

Batoh nebyl vidět, jelikož byl zavalen věcmi. Třeba teď s námi cestuje papiňák už 14 dní.

Uvidíme, kdy někam doputuje, zapomněla jsem místo určení.

V batohu byl objeven NEJSKVĚLEJŠÍ hřeben, který mi byl odepřen. 

"Mami, půjčím ti jiný" dostávám růžový kartáč se Sněhurkou, tahá.

Mám helmu na hlavě. Co znamená helma? To jsou vlasy přerostlé, které mají každý konec jinde. Nepotkaly se s kadeřnicí.

Sněhurkovským kartáčem oddělím patku.  Před zrcadlem zaplétám copánek. Zamotají se mi ruce, otočím se zády k zrcadlu a dokážu to!

Copánek si zastrčím za ucho.

Kde je ten efekt modelky, která má zapletené všechny vlasy do copů? Modelka se nekoná.

Kouká na mě čtyřicítka s vaky pod očima, protože se před dvaceti minutami probudila.

Rozpustím copánek a za stejné ucho si zastrčím patku, malovat se budu v kavárně, to by nevydrželo přesun městskou dopravou.

Dcerka nadšeně skládá věci do Sokola. V první kapse batohu průhledná řasenka a mazátko.

Hřeben, který mi NEpůjčila, kapesníky. Druhá kapsa tenisky, triko. Je dobrá, má systém.

Po včerejším rozhovoru se školní psycholožkou, která jí sdělila: „super! Musí do školy“ se začala chovat jako školák. Večer si dokonce složila věci na místo a já jsem nemusela hledat obrácené punčocháče s kalhotama v okruhu 20 metrů.

Jsem na ní náležitě pyšná.

To nám ten život, ale bude krásně plynout. Věci na svém místě, žádný chaos.

Oblékám se. 

Moje kostkovaná sukně je nádherná. Jsem princezna. 

Nehodí se mi k tomu moje triko ve stylu flek, puntík, čára. Vzpomenu si, že kabát je jinde. Přijela jsem v lyžařské bundě.

Kombinace : copánek za uchem, podzimní hnědé kozačky do barvy sukně a na tom lyžařská bunda?

Chocholouška by to chtělo.

Sundavám sukni a beru si kaliopky, ty se tváří, že černobílá kostka k šedivému svetru je ta správná kombinace.

Beru noťas, dítě a šlapeme.

Všude sníh, paráda.

Za chvíli na mých semišových kozačkách je mokrá špička. Proč, když mám impregnaci na boty, proč jsem jí nepoužila?

Mlha předemnou, mlha zamnou.

Vidím zřetelně jen kostky na chodníku. Aha, brýle zapadaly sněhem na stolku před domem. Asi by chtělo sníh odházet a brýle nosit sebou.

„Proč nejedeme autem?“

„Protože, když zaparkujeme, tak nám odtáhnou auto na dva, tři dny. Je to drahý koníček.“

V tramvaji stojím nad dcerkou, cpu do ní toust a nechávám zapít vodou, hledám jelení lůj na rty. Noťas stojí na zemi. Já vlaju dle pohybu tramvaje.

Projdu několik sněhových kalamit a odpadává mi ruka. Tahat sebou 15 kg v brašně noťasu, není geniální.

V létě jsem si koupila krásný malý noťásek, takový lehoučký , jen do kabelky. Já ho ztratila!

Další tramvaj a další přesun. Přeskakuju ladně kopu sněhu a jsem ve vozovce, auto přibrzdilo. Tramvaj jede rychlostí rychlíku, to nedoběhnu.

Zvedám telefon a volám kadeřnici.

Záda se hlásí o slovo, dobře nebudu dělat tůru s noťasem. Dobře, budu mít rozum.

Vstupuji do nákupního centra. Mají slevy. Prozkoumávám stíny, ty by dcerka určitě potřebovala. Nekoukám se na barevnost, koukám se na gramáž, jestli to ještě unesu.

Neunesu.

Nechám šminky šminkama.

Co z toho plyne?

Když jsem našla batoh, musím najít noťas!

A jsem zvědavá, jak nám oběma dlouho vydrží „školní režim“